Nora Lustigová
Nora Lustigová se narodila 22. dubna 1899 v Opavě, její dívčí jméno bylo Weinrebová, matka pocházela z rozvětvené dynastie moravských průmyslníků Löw Beerových. Jako dvacetiletá se Nora provdala za podnikatele Vítězslava (Siegfrieda) Lustiga, původem z Holešova. Roku 1922 se jim narodila dvojčata Hans a Fritz. 1927 se rodina přestěhovala do Brna na tehdejší Sadovou ulici, později zakoupili dům na Veveří 77. Manželé se aktivně účastnili brněnského kulturního života, stýkali se s rakouskými, německými a československými umělci, Nora se přátelila se svou příbuznou Gretou Tugendhatovou, ve slavné vile se setkávala s přáteli při proslulém bridžovém turnaji, jehož výtěžek byl určen na charitativní projekty. Manželé Lustigovi vstoupili do Československé ligy pro lidská práva, kterou v roce 1929 založil Edvard Beneš. Po roce 1933 se Nora Lustigová intenzivně věnovala pomoci narůstajícímu proudu politických a židovských uprchlíků z Německa a Rakouska. Byla aktivní členkou Ženské ligy pro mír a svobodu (WILPF) a v roce 1937 se účastnila jejího mezinárodního kongresu v Luhačovicích. Tam se poprvé setkala se členkami z Norska, které později hrály zásadní roli v činnosti Nansenovy nadace, humanitární organizace, kterou založil norský architekt Odd Nansen, syn slavného polárníka a diplomata. Nansenova nadace působila v Praze v průběhu roku 1939, jejím prostřednictvím se dostalo do bezpečí v Norsku na dvě stě občanů z různých částí Československa, dospělých i dětí. Vzhledem k tomu, že činnost Nansenovy nadace byla za války nuceně zastavena a seznamy uprchlíků proto z důvodu jejich bezpečnosti zničeny, není počet uprchlíků přesně určitelný.
Podle registru obyvatel byla Nora Lustigová odhlášena na své brněnské adrese v ulici Pod strání (dnes Bratří Čapků) dnem 21. června 1939, to už byli synové Hans a Fritz (studenti Židovského spolkového gymnázia na Hybešově ulici) několik týdnů v Norsku. S dalšími přáteli jako byli Leo Eitinger, architekt Otto Eisler, jeho bratr Hugo s manželkou Helenou a opavský podnikatel Robert Weinstein se Nora znovu setkala v Oslo. Po přepadení Norska nacisty v dubnu 1940 jim však bylo doporučeno hledat útočiště na venkově. Po marných pokusech dostat se do Anglie se usadili ve vesnici Nesjestranda jižně od města Molde, kde se jim dostalo přátelského přijetí, podpory a ochrany. Vesničané byli podle slov Lea Eitingera hluboce věřící křesťané, kteří sami nikdy nebyli dál než u pobřeží nedalekého fjordu, ale „svým Čechům“ chtěli poskytnout nejen zázemí včetně práce a ubytování na venkovské usedlosti, ale i naději na život v míru.
V souvislosti s narůstajícími perzekucemi a cílenými raziemi kolaborantského režimu Vidkuna Quislinga byli všichni členové brněnské skupinky od jara 1942 internováni postupně v Trondheimu, Ålesundu a koncentračním táboře Falstad, zřízeném jednotkami SS severně od Trondheimu. Největší židovské transporty se v Norsku odehrály v listopadu 1942 a v únoru 1943. Vlak, ve kterém byli v listopadu 1942 přiváženi Židé usazení v okolí Trondheimu, byl na trase zdržen norskými železničáři tak, aby v den vyplutí lodi Donau dorazil o několik hodin později. Na tři měsíce byla pak Nora Lustigová a její synové spolu s ostatními uvězněni v trestnici Bredtvedt nedaleko Oslo. Deportaci však neunikli, byli transportováni nákladní lodí Gotenland do Štětína, pak vlakem do Berlína, kde zažili britské bombardování. Dobytčáky, v nichž byli Norové uvězněni, zastavily na osvětimské rampě v noci na 3. března 1943. Všechny ženy a děti byly téže noci zavražděni v plynové komoře. Noře Lustigové nebylo ještě čtyřicet čtyři let.
Přeživší Leo Eitinger vzpomínal, že oba synové Nory Lustigové se po osvobození vrátili do Brna (oba přežili pochody smrti, v posledních dnech války byli mučeni v Mauthausenu/Gusen aniž by o sobě vzájemně věděli). Od podzimu 1945 začali studovat na technice a pátrali po příbuzných. Jejich otec zemřel již v dubnu 1940, kdy podlehl infarktu poté, co se dověděl o přepadení Norska a uvědomil si, že jeho drazí jsou v pasti. Vítězslav Lustig je pohřben na brněnském židovském hřbitově, na náhrobku je i jméno Nory Lustigové. Bratři se snažili vypořádat majetkové poměry rodiny, ale marně – arizované majetky byly v Československu zestátněny a cesta ke spravedlnosti byla v nedohlednu. V roce 1948 se rozhodli pro život v Norsku, kde se oba oženili a přijali příjmení Levold. Fritz se pak přestěhoval do Latinské Ameriky (zemřel v roce 1973 v Rio de Janeiro). Hans Levold vystudoval kybernetiku a působil jako profesor na Univerzitě v Trondheimu (NTNU). Zemřel v roce 2009.
Jméno Nory Lustigové je připomínáno v Norsku na několika místech – útržky její norské a německé korespondence jsou uchovávány v Židovském muzeu v Oslo (Jewish Museum Oslo), její jméno se nachází na pamětní stéle na židovském hřbitově v Trondheimu, Muzeum Holokaustu v Oslo (Norwegian Center for Studies of Holocaust and Religious Minorities) vydalo její fotografii i s posledním dopisem, který odeslala před smrtí. Už rok po válce, v roce 1946, byl na hřbitůvku ve vesničce Solsnes nedaleko místa, kde brněnská skupinka přechodně žila, vztyčen kámen se jmény čtyř Čechoslováků: Tibora a Very, dětí Taglichtových z Bratislavy, Roberta Weinsteina a Nory Lustigové. Na kameni je vyryt nápis následujícího znění: „Tito židovští uprchlíci vyhnáni ze svých domovů našli útočiště v naší vesnici. Také tady je nacisté pronásledovali, byli deportováni a zavražděni v koncentračním táboře v Osvětimi. Ať nám tento kámen navždy připomíná, že všichni lidé jsou bratři.“
Autorka: Miluše Juříčková
Zdroje:
Bruland, Bjarte. Holocaust i Norge. Dreyer Forlag Oslo 2017.
Malt, Ulrik Fredrik, Juříčková, Miluše. Leo Eitinger – život a dílo. Albert Boskovice/Masarykova univerzita Brno 2016.
Skjæråsen, Magne. Lege for livet. En bok om Leo Eitinger medmennesket. Cappelen Oslo 1988.